Sama se zabývám diskrétní matematikou a aplikace elementární disciplíny jako je matematická logika na tak komplexní problematiku, jako je interakce s osobami s poruchami osobnosti a nalezení univerzálního řešení, které je rekurzivně aplikovatelné a vždy konverguje ke stejnému výsledku a to vše empiricky ověřeno na přesvědčivém množství případů (i na vlastní kůži), je podle mě geniální.

Naše profese dokáže takové lidi léčit, pokud mají zájem, resp. pokud už trpí tolik, že je to donutí si říct o pomoc. S tím, jak se takovým lidem bránit našim klientům ale nepomůžeme a sama jsem se to potřebovala naučit pro řešení jednoho letitého problému.

Dokud jsem nebyla na druhé straně, tak jsem netušila, co těm lidem způsobujeme a jaká to je bezmoc, když se snažíte domoct spravedlnosti v situaci, kdy vás a vaše děti někdo psychicky týrá. Poznala jsem, jaké to je, když vám instituce nevěří a došlo mi, že nakonec nezbyde, než se bránit sama. Což je ale to nejcennější, protože už nemusím úzkostně čekat, doufat a prosit, že to někdo vyřeší za mě, ale mám situaci ve svých rukou. A v práci se mi ta průprava taky hodí.

Nejhorší bylo zjištění, že jsem některé fráze, které byly v tréninku, sama používala na své děti. Ukázala se mi ta gigantická absurdita toho, co jsem jim říkala a jak z toho musely být zmatené. Díky za to, že už si nemusím poškozovat vlastní děti, jako to dělali mí rodiče.

Ta metoda mi připomíná mojí specializaci – ortopedii. Na začátku to bolí jako čert, pak řvete bolestí, když vám ty kosti rovnáme k sobě a klouby vracíme zpátky tam, kam patří, ale nakonec jste rádi, že to správně srostlo a vše se hýbe tak, jak má a vy se můžete zas volně pohybovat.

Protože exmanžel je taky advokát a věděla jsem, co u soudu dokáže, tak mi bylo jasné, co mě čeká. Potřebovala jsem sebe a děti bránit jinak a někde jinde, než u soudu.